Tak si to shrneme. Co začala karanténa, tak jsem doma. Nejdřív jsem byla děsně ráda. Jo, konečně si odpočinu! Jenže teď, když už to trvá téměř 2 měsíce, vidím věci jinak. S přítelem na sebe máme teďka hodně času, takže když je hezké počasí (jakože už bylo krásně a teď mám zase depku, že je zima), tak jsme si dávali procházky kolem 7 km. To mě hodně naplňovalo optimismem a poté jsem měla i větší chuť pracovat na něčem do školy. No.. poslední 2 týdny už jsou pro mě fakt ZABIJÁCKÉ!
Školu nechci ani vidět (teda spíš tu práci, lidi mě právě docela chybí - asi jsem asociál), se sourozenci se div nepozabíjíme při sledování MasterChefa a na přítele jsem asi až moc nalepená. Tak si říkám, jestli to není až divný, ale na druhou stranu, proč by mělo. S ním se cítím vždycky jako v ráji. Je ke mně pozorný, nosí mi dobrůtky, je s ním prča, sportujeme spolu...prostě si úžasně rozumíme. Myslím, že i díky této situaci se náš vztah posunul dál. Možná má znuděnost a stereotyp mě donutil se ho zeptat, jestli by nechtěl miminko. Přece jen už někteří lidé v mém věku zakládají rodiny, jsou soběstační a já mám pocit, že tohle přímo potřebuju. Po rozzářeném pohledu, který jsem ještě neviděla následovala odpověď, která mě překvapila: ,,Jasně že bych chtěl! A moc.''
A tak jsme se podrobněji zabrali do diskuze, jak by to tedy asi mohlo být. Kéž bychom tak měli k ruce pár přebytečných milionů, to by se hned plánovalo jinak. Ač to bude znít neuvěřitelně, tak přítel byl ten, který mě nakonec přemluvil, abychom s tím ještě počkali. On kočí školu za rok a já chci přeci jen ještě dostudovat 3 roky na Mgr...Vážně chci? Kliďánko bych mohla jít učit do školky, peněz bude dost (oproti aktuálnímu příjmu brutálně moc).Jenže nebudu si pak vyčítat, že jsem školu nedodělala? Další možností je přerušit studium, či studovat při mateřské. To je prý sebevražda a navíc... pořád nemám kde bydlet! Nebude lepší nikam nespěchat a nejprve být materiálně zabezpečený? A za další ,,nejprve přeci musí být svatba, jak by se asi naše děťátko jmenovalo?'' ❤ Jednou věcí jsem si ale jistá, tohle bude jednou úžasný otec mých dětí!
Školu nechci ani vidět (teda spíš tu práci, lidi mě právě docela chybí - asi jsem asociál), se sourozenci se div nepozabíjíme při sledování MasterChefa a na přítele jsem asi až moc nalepená. Tak si říkám, jestli to není až divný, ale na druhou stranu, proč by mělo. S ním se cítím vždycky jako v ráji. Je ke mně pozorný, nosí mi dobrůtky, je s ním prča, sportujeme spolu...prostě si úžasně rozumíme. Myslím, že i díky této situaci se náš vztah posunul dál. Možná má znuděnost a stereotyp mě donutil se ho zeptat, jestli by nechtěl miminko. Přece jen už někteří lidé v mém věku zakládají rodiny, jsou soběstační a já mám pocit, že tohle přímo potřebuju. Po rozzářeném pohledu, který jsem ještě neviděla následovala odpověď, která mě překvapila: ,,Jasně že bych chtěl! A moc.''
A tak jsme se podrobněji zabrali do diskuze, jak by to tedy asi mohlo být. Kéž bychom tak měli k ruce pár přebytečných milionů, to by se hned plánovalo jinak. Ač to bude znít neuvěřitelně, tak přítel byl ten, který mě nakonec přemluvil, abychom s tím ještě počkali. On kočí školu za rok a já chci přeci jen ještě dostudovat 3 roky na Mgr...Vážně chci? Kliďánko bych mohla jít učit do školky, peněz bude dost (oproti aktuálnímu příjmu brutálně moc).Jenže nebudu si pak vyčítat, že jsem školu nedodělala? Další možností je přerušit studium, či studovat při mateřské. To je prý sebevražda a navíc... pořád nemám kde bydlet! Nebude lepší nikam nespěchat a nejprve být materiálně zabezpečený? A za další ,,nejprve přeci musí být svatba, jak by se asi naše děťátko jmenovalo?'' ❤ Jednou věcí jsem si ale jistá, tohle bude jednou úžasný otec mých dětí!
Komentáře
Okomentovat