Dneska jsem měla docela nudný, a následně smutný den, vlastně ani nevím, jak to shrnout. Přítel je skoro 200 km daleko, doma nemám moc co na práci, počasí je otravné. Během třech dílů Ulice, kterou miluju, jsem napsala jednu písanku pro 1. třídu (k zápočtu). Pak jsem se naobědvala s pokračovala v dalším psaní (jo, docela nestíhám). No a unuděná nálada je na světě. Tak jsem přemýšlela, zda si půjdu odpoledne zaběhat, nebo se jen projít, aby zbytek mého těla oproti ruce nestrádalo. Vzhledem k tomu, jak je všude namrzlo, jsem se rozhodla, že si dám delší vycházku.
Šla jsem okruh 5 km v přírodě, nedaleko za městem. Šla jsem lesem, kterým jsem ještě nikdy sama nešla. Měla jsem sluchátka. Trochu jsem se bála, že mě tak napadne nějaký hejkal (čti vrah), navíc když jsem neslyšela, zda se někdo neblíží. Jsem totiž fakt posera, hlavně v lese a SAMA. Postupně jsem si ale zvykala a říkala jsem si, že se cítím čím dál silnější. Dostala jsem se na místo, kde to vypadalo kouzelně. Mlha, nikde nikdo, les, sníh. Musela jsem si to nafotit a uložit do paměti a sem. Byla jsem na sebe v tu chvíli tak pyšná. Na to, že jsem se vykopala v tomto počasí a šla ven, že jsem sama v lese. Ta příroda byla tak krásná, ale ještě krásnější byly vzpomínky. V tu chvíli se mi udělalo zároveň hrozně smutno. Myslela jsem, že budu brečet. Tady jsem totiž šla poprvé s Danem. To bylo krásné počasí, léto, teplo, pohoda. Měla jsem ho tu u sebe byla jsem tak nadšená z nového místa a on ze mě, jak se raduji, jako malé dítě. Musela jsem mu napsat, jak moc mi chybí a jak moc ho miluju. Mám pocit, že tohle nemůže nikdo pochopit. To, co je mezi námi.
Cesta ubíhala a já se blížila k městu, mé myšlenky se obrátily všednějším směrem, dokud jsem opět nedošla na místo plné vzpomínek. Proč tu nemůže být se mnou? Potřebuju ho. Pořád. Navždy. On mi sice říká, že mě miluje víc než já jeho, ale po tomhle veřejném vyznání už nabude mít navrch. Prostě je můj. Nejvíc.
Teď si tak uvědomuji, že mě dnes neoslovila ta příroda sama od sebe, ale to, že to byla pro mě důležitá ta místa, která vyvolala vzpomínky. Proto mě to tak zasáhlo. Vy asi uvidíte jen les a cestu, já vidím příběhy a radost. I v té mlze.
Už během této procházky jsme si říkala, že tohle chci někam uložit, zapamatovat si to, prožít si to znovu, připomenout si to a to ve chvíli, kdy se třeba něco pokazí a s Danem to nebude tak růžové. V tu chvíli si vzpomenu, jaké to bylo. Jak mi chyběl a jak to bolelo. A to je mezi námi všechno v pořádku, jen je daleko. Vím, že se o něj budu starat nejlépe, jak umím.
Komentáře
Okomentovat